|
|||
  |
| ÚVODNÍ STRÁNKA |
| PROGRAM SLAVNOSTÍ 2011 |
| OCHUTNEJTE V IVANČICÍCH |
| OCHUTNEJTE JINDE |
| PLÁNEK SLAVNOSTÍ |
| O CHŘESTU |
| SOUTĚŽ |
| UBYTOVÁNÍ, VÝLETY |
| REPORTÁŽE, PRO MÉDIA |
| NÁVŠTĚVNÍ KNIHA |
| FOTOGALERIE |
| ČASTÉ OTÁZKY |
| KONTAKTY |
| KIC Ivančice Palackého nám. 9 664 91 Ivančice tel./fax: 546 451 870 546 419 429 e-mail: kic@selfnet.cz |
PARTNEŘI AKCE:
Občas se nás lidé ptají, jestli je chřest na slavnostech opravdu ten pravý Ivančický. Musíme bohužel odpovídat, že není. Ivančice byly kdysi velkou pěstírnou chřestu, ale tyto doby jsou zatím (doufáme, že ne nenávratně) pryč. Na slavnosti dovážíme chřest od firmy Asparagus s. r. o., Velké Leváre, od které každoročně bereme na Slavnosti 3-4 tuny syrového, kvalitního chřestu. Většinou je na trh navážen chřest přímo z pole, tudíž je zaručeně čerstvý. Chřest této společnosti je velice kvalitní a dalo by se říct, že tak kvalitní čerstvý chřest, jaký prodáváme u nás na Slavnostech, najdete kdekoliv jinde jen stěží. Chřest, který si na slavnostech zakoupíte a ochutnáte v některé z ivančických restaurací, nebo restaurací v degustační zóně, bude tedy zaručeně čerstvý. A kde letos chřest na slavnostech najdete? Jako obvykle bude prodejní stánek čerstvého chřestu na Palackého náměstí před Památníkem A. Muchy. Co se týká gastronomie, připravili jsme si pro Vás opravdu pestrou nabídku chřestových jídel v degustační zóně, kde si budete moci koupit ochutnávkové porce jídel z této moderní, sezónní zeleniny. Pokud byste nechtěli „jen“ ochutnávat přímo v centru dění a to v památkově chráněném vestibulu ivančické radnice a ve vestibulu kina Réna pro Vás budou připraveny dvě chřestové restaurace s obsluhou. Věříme, že si z letošní pestré nabídky vyberete a užijete si chřestu tak, abyste na slavnosti a Ivančice s láskou vzpomínali minimálně do dalšího termínu slavností. Nejstarší zobrazení chřestu a tedy nejstarší doklady o jeho pěstování jsou v Egyptě ve Ve starém Řecku a snad z počátku u Římanů šlo o jiný botanický druh, Asparagus acutifolius. Tento chřest ostrolistý roste dodnes běžně na Balkáně. Od našeho A. officinalis se liší tím, že má lodyhy obloukovitě sehnuté k zemí. Jehličky jsou silné a krátké, mírně pichlavé a jestliže rostlinu usušíme, opadají. Zralé bobulky jsou černé. Má prý silnější a výraznější chuť než chrast lékařský. Řekové tento chřest nepěstovali, pouze jej sbírali. Soudí se však, že jeho znalost převzali staří Římané od nich :i s pojmenováním. Je to rostlina po mnoha stránkách zvláštní, bohužel u nás stále ještě málo známá. Myslíme, že je kus povinnosti něco pro osvětu kolem chřestu udělat. Mělo by také platit, že pro znalosti o chřestu se chodí do Ivančic, vždyť chřest na konci 19. století proslavil Ivančice zrovna tak, jako dnes Plzeň proslavuje pivo. Od r. 1995 pořádá každoročně v květnu KIC Ivančice Slavnosti chřestu, aby upozorňovalo na vynikající zeleninu, jejíž pěstování stojí za to u nás obnovit, a zároveň jí vzdalo hold Zdravý životní styl se správným stravováním je trend moderní doby. Hodně vlákniny, málo kalorií, výborná chuť a snadná příprava, to je co se dnes od potravin žádá. Všechna tato kritéria jsou charakteristická pro lahůdkovou zeleninu zvanou CHŘEST. Chřest býval dříve dostupný jen pro bohaté. Ještě v roce 1990, kdy průměrná mzda nebyla ani 3000 Kč, stál 1 kg chřestu více než 100 Kčs. Nové způsoby pěstitelství na velkých plochách při použití strojních mechanizmů však umožnily snížit cenu této „císařské zeleniny“ natolik, že dnes již může obohacovat jarní jídelníček nás všech. Chřestová sezona první jarní zeleniny trvá celých 50 dní. Celá západní Evropa je stále víc ve znamení chřestu. Spotřeba chřestu u našich sousedů: Rakousko Německo r. 1985 7 dkg/osoba A pro porovnání, kolik činila spotřeba chřestu v České republice: r. 2002 3 dkg/osoba Byly to především obě světové války, za kterých bylo nutné zajistit výživu obyvatel a kalorické plodiny, především obiloviny. Ty vytlačily ze zemědělských ploch dietetický chřest. Po 1. světové válce se sice opět pěstování chřestu začalo rozvíjet, ale slibný vývoj ukončila další světová válka. Později snahu o obnovení tohoto pěstitelství u nás – bylo to v 70. letech – zas brzdil socialistický způsob hospodaření, který neumožňoval, aby sklizený chřest prodávat po uříznutí čerstvý, ale jen přes výkupní podnik. Prodlení od sklizně po prodej kvalitu tak snižovalo, že o takový chřest nebyl pochopitelně zájem. Obecně totiž platí, že dobrý chřest je jen čerstvý chřest (při skladování v mikrotenovém sáčku v chladničce při teplotě 2–4 C vydrží čerstvý 7 dnů, v mrazáku při – 200C však celý rok). Latinský název chřestu zní Asparagus officinalis – Chřest lékařský Chřest léčí a prospívá při onemocnění ledvin a močového měchýře, při poruchách funkcí jater a žlučníku. Příznivě působí na srdce a krevní oběh, ale i na nervovou soustavu, když ulevuje od bolesti zad. Bohatý na vlákniny je vítanou prevencí proti vzniku nádorů trávicího traktu, dík snadné stravitelnost byl zařazen do šetřivých diet. Je prokázáno, že při časté konzumaci chřest účinkuje též jako afrodisiakum. Látkové složení chřestu je z nutričního hlediska velmi příznivé. Charakterizuje ho velký obsah vody, bílkovin a vlákniny, ale málo sacharidů a lipidů. Má relativně velký obsah esenciálních (pro lidské tělo nepostradatelných) aminokyselin. Významně jsou v něm zastoupeny vitamíny a, b1, B2, C, E, niacin a kyselina listová. Z minerálních látek jsou v chřestu nejvíc zastoupeny draslík, fosfor, síra, vápník, hořčík, železo, mangan, měď a selen. Energetická hodnota této rané zeleniny je pouhých 910 kJ/kg. Bílé a zelené chřestové výhony, zvané též pazoušky, puky, či prýty, neznala většina z nás až donedávna. Teprve v posledních letech chřest můžeme i u nás koupit, především v supermarketech. Jarní výhony tedy už známe, jak ale vlastně vypadá rostlina během vegetace? Asparágus, který je ozdobou kytic, známe zajisté všichni. Keříček s listy hustě pokrytými zelenými jehličkami. Chřest také tak vypadá, když po sklizni necháme výhony vyrůst a rozvinout. Jak již jeho latinský název Asparágus officinalis napovídá, patří chřest do druhu asparágusů, kterých je na světě asi 300. Je to rostlina trvalá a pěstuje se na jednom stanovišti až 15 let. Při dobrém ošetřování jsou husté keříčky chřestu vysoké 1,5 až 2 m. Po vysázení jedno až dvouletých sazenic, které nejprve vzešly z malého černého semínka, celé další dva roky chřest jenom ošetřujeme. Menší úrodu dává až třetím rokem. Během těch let vytvoří mohutný systém dužnatých kořenů prorůstajících až do dvoumetrové hloubky. Chřest se začíná sklízet zjara asi od poloviny dubna, kdy začínají vyráží první výhony. Sklizeň výhonů pak pokračuje denně až do poloviny června. Od jedné vyspělé čtyřleté a starší rostliny sklidíme za celé období sklizně v průměru 45 dkg výhonků. Po cca 50 denním období sklizně se musí nechat rostlina vyrůst, aby zelené keře asparagusu od léta do podzimu asimilovaly živiny a ukládaly je do svých dužnatých kořenů. Na množství uložených živin závisí úroda v příštím roce. Chřest je buď bělený (zakrývaný před světlem) nebo zelený. Chřest bělený má chuť jemnější chutí. Chřest zelený má jemně nahořklou příchuť a barvu od na slunci vzniklého chlorofylu. Bádání nasvědčují tomu, že pravlastí chřestu jsou stepní oblasti střední Asie a jižního Ruska. Starší německé prameny sice uváděly, že domovinou chřestu jsou kraje u Středozemního moře, soudíce nejspíš podle míst, kde se chřest začal prvně pěstovat (starý Egypt, starý Řím). Ve starých francouzských pramenech se ale píše o velkých oblastech porostlých divokým chřestem v ústí řeky Volhy a dalších krajinách od Kaspického moře na východ. O původu chřestu snad nejvíc svědčí: 1. Odolnost na extrémní vnitrozemské klima – mrazy a sucha. Nejstarší zobrazení chřestu, tedy nejstarší doklady o jeho pěstování jsou v Egyptě ve stupňové pyramidě u Sakkary z dob 5. dynastie (2.560-2.420 př.n.l.) Tam, na nástěnných malbách starých 4,5 tisíce let je malba, na které je ovoce a zelenina, tedy melouny, dýně, fíky a mezi nimi i svazek chřestových výhonů. Jiná z maleb v této pyramidě znázorňuje bílé chřestové výhony se zelenými listovými šupinami, tedy chřest bělený. Původ řeckého slova asparagos se odvozuje od staršího názvu v jazyce staroíránském „sparega“, což znamená výhonek, prut, ratolest. Od Řeků převzali tento název Římané. Dnes se chřestu řekne italsky „sparadžo“, fransousky „asperž“, španělsky „esparadžo“, portugalsky „estarago“, německy „špargl“, angličané v hovorové řeči dělali se šparglem co mohli a ze spisovného aspargur „sparow-grass“ - vrabčí tráva. Trošku to připomíná také jiný název pro chřest „zaječí chládek“ někdy lidově používaný v Maďarsku, na Ukrajině, Bulharsku, Rumunsku. Na Slovensku se nazývá špragĺa, asparagus lekársky. V esperantu asparago. Chřest se také zabydlel v různých řčeních. Ve všech zemích Evropy je základem názvu pro chřest řecký název asparagos. Dokonce ani po starých Germánech nezůstalo žádné domácí jméno. Původní jméno má však čeština: chřest. Je to slovo ze staročeštiny a písemné záznam je již z doby Karla IV. Během 15. a 16. století bylo toto slovo zapomenuto a zůstal jen jiný starý lidový název: hromové koření, tento název asi dostal podle červených bobulek Později se ujalo slovo špargl jako germanismus. Teprve Josef Svatopluk Presl vzkřísil toto název „chřest“ v Květeně z r. 1819, odtud ho převzal do slovníku Josef Jungmann. Za zajímavost stojí, že ještě v kolem r. 1850 používal ivančický kněz a národní buditel P. Tomáš Procházka název „špargl“ stejně jako jiný ivančický vlastenec Jan Vrba - zakladatel zemědělské školy. Jazykový purismus v době národního obrození - sporec, jako sporý, zdatný, vytrvalý V roce 1806 vyhlásil Napoleon kontinentální blokádu Anglie. Evropské trhy se uzavřely dovozu zboží z anglických kolonií a tak vznikla rozsáhlá výroba různých náhražek za toto zboží. Z té doby pochází např. výroba cukru z řepy. Tehdy přišlo ke cti chřestové semínko v výrobě náhražky kávy - Spargelkaffeé. Ta káva byla lepší než cikorka z čekanky, pro výrobu však náročnější, proto se neujala. Staří Řekové zřejmě chřest nepěstovali, ale sbírali volně rostoucí chřest ostrolistý - horský. Chřest lékařský pěstovali již staří Římané a to způsobem velmi podobným tomu dnešnímu. Metodiku k intenzivnímu pěstování chřestu podal zemědělský spisovatel Columela v díle napsaném před rokem 65. n.l., kde popisuje vypěstování dvouletých sazenic s řádně vyvinutou kořenovou soustavou a jejich rozsázení na chřestové pole. Plinius st. zanechal zprávu, podle níž se chřestové semeno prostě rozselo do rákosiště a chřest tam rostl polodivoce, bez jakékoliv kultivace. Chřestu si cenil jako jemné pochoutky i pověstný římský gurmán Luculus. Se zánikem římské říše upadlo také pěstování chřestu. Řadu století není o něm ani zmínky a první zpráva o něm se objevuje u byzantského spisovatele Simeona Setha kolem roku 1100, který píše, že tento druh zeleniny nebyl doposud znám. Soudí se, že po Římanech nesli štafetu pěstování chřestu Arabové. V jedné staré kronice se píše, že semínka chřestu s sebou přivezli křižáci z blízkého východu. Na jižní Moravě rostl planý chřest hojně, zřejmě jako pozůstatek po římské posádce sídlící u Mušova. První byla Francie. Chřest se v západní Evropě začal šířit jako zelenina kolem roku 1470, když se pěstoval ve francouzských klášterech k léčebným kůrám. Pro rozšíření chřestu ve Francii a jeho uplatnění jako výborné lahůdky vykonal mnoho proslulý zahradník krále Slunce Ludvíka XIV, který založil ve Versailles první chřestové plantáže ve Francii. Vášnivou milovnicí chřestu byla markýza de Pompadur a chřest se stal její zásluhou velkou módou. Do Anglie přišlo pěstování chřestu kolem roku 1540. První chřestovny v Německu byly založeny až roku 1567 ve Stuttgartu. V 18. století si chřest našel cestu z feudálních zahrad do polních kultur a jeho pěstování se rozšířilo i do rakouské říše a tady začíná slavná historie „ivančického šparglu“. Na počátku 19. století začali používat Holanďané k přikrývání chřestu vypalovaných hliněných zvonů šířky 20 cm a délky 30 - 40 cm. V Německu se pro cenu těchto zvonů neujal, V Trboušanech a Mělčanech u Dolních Kounic, a také na zahrádkách v Ivančicích se tyto hliněné zvony používají dodnes. Pěstování chřestu v Evropě zažívá posledních dvaceti letech velký boom. Např. v Rakousku byla v r. 1979 spotřeba na obyvatele 7 dkg chřestu, dnes je již 1 kg, v Německu ještě víc. Zdá se, že dík stále se zvyšující konzumaci kvalitního chřestu je západní Evropa jeho bezedným trhem. Ještě ve 2. polovině 18. století se v rakouské říši chřest ve velkém nepěstoval. Až koncem začátkem 19. století vyrostly nejslavnější chřestové plantáže, světe div se, ne u Vídně, kde jsou dnes na Moravském poli rozsáhlé, ale v Ivančicích na jižní Moravě. Zdejší chřest se ukázal jako nejlepší nejenom v Rakousku, ale dokonce i v celé Evropě a byl ve světě známější než plzeňské pivo. Podle nejstarších pramenů se první sazeničky chřestu dostaly do Ivančic koncem 18. století z kláštera v Moravském Krumlově. Podle velkopěstitele a obchodníka Ant. Worla přinesli chřest do Krumlova v polovině 18. století mniši pavláni. Krumlovský klášter byl zrušen v roce 1786. Podle jiných pramenů dovezl chřestové sazenice z Frankfurtu v 80. letech 18. století obchodník Václav Hüpš. V kronice Hüpschových stojí, že v roce 1830 chřestovnu v Dupkastlech (dnešní Chřestová ulice) zrušili, neboť jim ji zloději likvidovali. Moravskoslezský časopis pro lid o polním, lesním a domácím hospodářství Fr. Zelníček - psáno r. 1843: „Není tomu dávno, co se zde špargl sází. Otcové nynějších vzácnějších měšťanů ho zavedli. Nyní však skoro všecky zahrady v městě a na předměstích šparglem vysázeny jsou, tak že mnohý měšťan i 200 zlatých ročně za špargl stíží. Počítal jsem jednou, po chvíli maje, jak mnoho as naši měšťané a sousedé a sousedé každoročně za špargl stěžejí, a jistě skromně počítáno, přes 5000 zlatých počet převyšuje. Co do chuti šparglu Vaneckého, to známo, a na trhu v Brně rozhodnuto, že Vaneckému přednost patří; ano i po syrové chuti už prý ho Brněnky rozpoznávají. – Co do váhy, známo, že zdejší radní p. Ant. Worell celé otýpky vázal, v nichžto každý proutek šparglový nejméně 8 lotů míti musil, mezi nimi někdy i 14 lotové pruty se složily, a otýpky takovéto do Vídně posílány byly.“ Na jiné straně tohoto časopisu se píše: „Špargl, jak brzo se dostal z kláštera Krumlovského do Evančic, přišel do své vlasti, mezi svoje, neboli zde nalezl půdu svou a pěstitele svoje. Nikdy snad nebyly navštěvovány zahrady zdejší na jaře tak, jak od toho času, co se počal špargl v nich sázet.“ Anton Worell st. Věhlas ivančickému chřestu však zajistil lékárník Anton Worell. Roku 1826 přišel do Ivančic Anton Worell, vnuk knížecího lékárníka v Moravském Krumlově, neboť mu bylo povoleno otevřít v Ivančicích lékárnu. Byl to člověk velmi činný a podnikavý a dobře si uvědomil, že pěstování chřestu je výnosná záležitost. Již roku 1829 je zaznamenáno, že rozeslal v tom roce tisíce sazenic, které začal pěstovat. První svou chřestovnu založil právě v dnešní Chřestové ulici, neboť v těch místech byl vhodná lehká půda z naplavené spraše. Další chřestovny se zakládali také v této oblasti, ale též nad Ivančicemi, na půdě sprašové. Mydlářský mistr italského původu Kravany zakládá šparglovnu tak, že hloubil výkopy 160 cm hluboké, ve kterých mísil hnůj a zeminu. Také Worllovy šparglovny byly zakládány do metrové hloubky. Ant. Worell ml. Nar. 1842 v Ivančicích převzal po otci lékárnu i chřestové plantáže. Medaile z výstav. V r. 1877 mu byl udělen titul c.k. dvorní dodavatel (Hoflieferant) chřestu. Podle velikosti dělil chřest na: Sólo (větší kusy), Tabulový (standardní velikost), Polévkový. Worllovo chřestovnictví pracovalo na vysoké úrovni 86 let a zvláště ono proslavilo ivančický chřest. I. světová válka a nutnost pěstovat kaloricky vydatné plodiny pěstování chřestu silně omezila. Na Worllův obchod s chřestem později navázal Václav Missbach. V 70. letech se pokusil pěstovaní chřestu v Ivančicích obnovit předseda místního JZD pan Dvořáček. Poslední větší chřestovnu měla v Ivančicích na konci 70. let střední zemědělská škola. Trboušany - Pěstování chřestu se dodnes dochovalo v Trboušanech u Dol. Kounic. Podle kronikáře pana Hašky tam bylo r. 1904 založeno družstvo pěstitelů se společným obchodním zástupce. Dík jeho prosperitě přibylo v Trboušanech ve 20. a 30. letech 30 % nových domů. Tradici pěstování chřestu pod hliněnými hrnci dodnes udržuje pan Oldřich Jakš z Trboušan. Použité materiály: Sestavil Ing. Karel Figer původ řeckého slova asparagos se odvozuje od podobného staršího výrazu sparega v jazyce staroíránském. Obě tato slova znamenala výhonek nebo ratolest. Tedy mladé vegetační vrcholy mnoha rostlin, které bylo možno jíst syrové. V dávných dobách měly tyto saláty mnohem větši význam v lidské výživě než dnes. Mezi mnoha rostlinami musel na sebe brzy upozornit chřest svou zvláštní chutí a svým působením na vyměšování moči, která po použití chřestu nápadně přijímá jeho aroma. Tato nápadná rostlina neztratila pro člověka svůj význam ani v pozdějších dobách a zdědila nakonec to památné jméno Asparagos, totiž v krajině, kde rostl chřest divoce ve velkém množství, ve starém Řecku. Ve. starém Řecku a snad z počátku u Římanů šlo o jiný botanický druh, Asparagus acutifolius. Tento chřest ostrolistý roste dodnes běžně na Balkáně. Od našeho A. officinalis se liší tím, že má lodyhy obloukovitě sehnuté k zemí. Jehličky jsou silné a krátké, mírně pichlavé a jestliže rostlinu usušíme, opadají. Zralé bobulky jsou černé. Má prý silnější a výraznější chuť než chřest lékařský. Řekové tento chřest nepěstovali, pouze jej sbírali. Soudí se však, že jejich znalosti převzali staří Římané i s pojmenováním. První pojednání o chřestu v antickém písemnictví nacházíme u řeckého filosofa Theofrasta (žil asi 370 až 280 let př. n. l.), zakladatele starověké botaniky. Ve svém rostlinopise uvádí tuto charakteristiku: „U chřestu se rozbíhá daleka do hloubky množství hustých kořenů, které se nahoře splétají dohromady. Odtud rostou chřestová výhonky. Vyrůstají z těchto kořenů na jaře a v té době jsou jedlé. Postupem času velmi ztvrdnou a porůstají jehličkami. Kvetou rostliny nejen z téhož roku, nýbrž i z předcházejících let, nejsou jednoleté." Tento popis svědci o totožnosti Theofrastova chřestu s druhem A. acutifolius (chřest ostrolistý). Z pozdější doby, z 1. století našeho letopočtu, máme písemné zprávy od Dioscorida, lékaře a spisovatele z oboru lékárnictví který doprovázel vojska císaře Nerona. Zde se dozvídáme o léčivých vlastnostech chřestu a také o pověře, rozšířené mezi řeckým lidem, že šparglový výhonek jako amulet chrání rodinu před přílišným počtem dětí. Chřest je zde nazýván asparagos petraios, skalní chřest. Slova asparagos užívá též řecký spisovatel Plutarchos (nar. asi r. 46 n. 1.). Ve starém Řecku byl v těch dobách zvyk ověnčit novomanžele chřestovými ratolestmi. Jiný Řek, Athénaios z Neugratis, který žil kolem roku 200 n.l. v Egyptě, zmiňuje se ve spise „Hostina učenců" o dvou druzích: chřestu horském a lučním (údolním). Snad se jednalo o dva druhy – ostrolistý chřest a náš chřest lékařský, Byl zde používán také jako léčívá rostlina o dočteme se, že dosahoval síly rákosu. Poslyšme, jak nám radí pěstovat „špargl" nejstarší římský autor odborného zemědělského spisu M. Porcius (234 až 149 n.l.): „ . . . Až budeš dělat záhony, udělej mezi nimi mezeru širokou jednu a půl stopy. Potom sázej — vpouštěj 2 nebo 3 zrnka do jamky udělané kolíkem a týmž kolíkem jamku zahrň. Potom na záhony dobře rozházej hnůj. Sázej kolem Jarní rovnodennosti. Až vypučí, plej často trávu a dbej, aby se zároveň s plevelem nevytrhal chřest. Třetí rok po sázení počátkem jara zvyš záhonky ... 'Po osmi nebo devíti letech, když je chřest už starý, přesaď jej na místo, kam jej hodláš zasadit, dobře obdělej a prohnoj. Udělej tam malé příkopy a zasaď do nich kořeny chřestu. Mezera mezi kořeny chřestu ať není menší než stopa. Nanos na to co nejvíce ovčího hnoje. Jiný hnůj plodí plevel." Z Catonova podrobného návodu, který je v jeho spisu „De re rustica" — O zemědělství – je možno se domnívat, že chřest byl kolem roku 200 př. n. I. v Římě novinkou. V jižní Itálii žilo mnoho řeckých kolonistů, kteří chřest znali, toho se chopili praktičtí Římané a počali ho pěstovat. Tomu napovídá také latinské jméno asparagus, převzaté z řečtiny. Chtěli bychom vědět, jaký to byl chřest Vyobrazení chřestových svazků z té doby se zachovala v Pompejích. Bohužel jsou nám v současné době nedosažitelná. Mnoho zajímavého sedá vyčíst ze zpráv zemědělských spisovatelů římské éry (nazývají se geoponikové). Snaha vysvětlit latinské pojmenování přinesla důležitý poznatek. M. T. Carro, všestranný učenec – polyhistor, který žil později než Cato (116 až 27 př. Kr.), píše o chřestu v knihách o rolnictví. Vykládá původ slova asparagus od latinského „asper" = drsný. Avšak dodává „nisi graecum", tzn. „pokud to není řecké slovo". Přívlastek „drsný" se hodí jedině k druhu Asparagus acutifolius s pichlavými jehličkami. To byl zřejmé ten první chřest, který Římané převzali od Řeků a pěstovali. Jiný výklad chce vidět jeho vznik z řeckého asparagos, nesetý (rostlina vytrvalá nebo taková, která se sází). Pro naši teorii o původu tohoto jména (asparagos = výhonek) však svědčí, že slovem asparagus se označovaly i chřestové výhonky jiných rostlin. Tak ho užívá Claudius Galenus {130 až 200 n. ;l.), osobní lékař římských císařů. Podobně sto let před ním tak činí Plinius starší (23 až 79 n. l.), Souběžnost obou významů je dokázána již ve Starořecké literatuře. Plinius st. zanechal také zprávu o dalším způsobu pěstování, při němž se chřestové semeno prostě rozselo do rákosiště. Toto polodivoké pěstováni se dělo bez jakékoliv kultivace. Píše dále, že nejlepší chřest pocházel od pěstitelů z Ravenny. Váha tří kusů dosahovala až jedné libry, tedy jeden výhonek asi 115 g. Tyto „.parametry" ovšem mohou už platit jedině pro náš chřest lékařský, který tedy na přelomu tisíciletí vytlačil z římských „špargloven" chřest ostrolistý. Metodiku k intenzivnímu pěstováni chřestu podává zemědělský spisovatel Columella v díle „De re rustica", napsaném před rokem 65 n. I. Popisuje vypěstování sazenic stejně jak se to dělá dnes, Na trvalé stanoviště vysazuje dvouleté sazenice, které mají řádně vyvinutou kořenovou soustavu. Tu nazývá „spongie" (houba), což je nejstarší známý odborný termín pro chřestovou sazenici. V následujícím roce se výsadby šetří a v dalších letech se výhonky vytrhávají. Neřežou se ani neulamují, neboť pahýl podle tehdejší domněnky zabraňoval v růstu novým výhonkům. Coilumella píše mezi jiným, že divoce rostoucí chřest je jako léčivá rostlina účinnější než pěstovaný. Divoce rostoucí chřest se nazýval latinsky corruda. Zde se může jednat o dva různé botanické druhy, lékařský a ostrolistý. Jinou úvahu o dvojím chřestu nabízí ve svých verších Juvenalis (nar. r. 60, zemřel po r. 127 n. l.), autor známých satir. Na jednom místě kritizuje faleš okázalé hostiny, pořádané bohatým Římanem, a staví do protikladu bohatou mísu pána a skromnou porci nevýznamného hosta: „Pohleď, tam na míse nesou už pánovi mořského raka, dlouhé tělo se vyjímá skvěle v záplavě chřestu, která jej zdobí... Z toho usuzujeme, že chřest se podával jako součást předkrmu a možná také jako ozdoba mísy. Byl něčím přepychovým. V jiné satiře Juvenalis zve svého přítele ze zkaženého světa tehdejší říše do svého prostého venkovského sídla: Poslyš můj jídelní lístek (je sestaven z domácí stravy): Z dvorce ti burského, se kůzlátka „Chřest z hor" se tu jmenuje na význačném místě jako něco proti kladného k přepychovým pokrmům, k chřestu podávanému při bohatých hostinách a vypěstovanému na plantážích římských statkářů. Básník zve svého přítele, aby se přesvědčil, že nežije rozmařile. Dá mu okusit takového chřestu, jaký sbírají prostí lidé v horách a jak mu ho upraví jeho šafářka. Vidíme, ve starém Římě byl chřest dvojí: pro majetné a pro chudé, a básník toho použil k zobrazení dvou stránek společnosti své doby. Císař Augustus používal rčení „rychleji než se uvaří chřest", když vyžadoval okamžité vykonáni nějakého příkazu. Víme o tom od G. Tranquilla Suetonia (nar. asi 75 n. l.), autora spisu „O životě císařů". Za tímto známým okřídleným rčením zůstává otázka, jak Římané chřest připravovali. Dnes musíme chřest vařit stejně dlouho jak většinu ostatní zeleniny. Jsou zprávy o tom, že nejlepší stonky římští kuchaři sušívali. Potom snad stačila k jejich přípravě ona příslovečně kratičká doba. Chřestu jako jemné pochoutky si cenil i pověstný římský gurmán Lucullus. V roce 1806 vyhlásil Napoleon kontinentální blokádu čili zákaz obchodováni evropských zemí s Anglií. Evropské trhy se uzavřely dovozu zboží z anglických kolonií. Vznikla rozsáhlá výroba různých náhražek. Rovněž výroba cukru z řepy pochází z té doby. Tehdy přišlo ke cti chřestové semeno, ve kterém byla objevena surovina k výrobě kávy. Když se po pádu Napoleonova impéria poměry změnily, některé náhražky zůstaly, jako zrovna řepný cukr nebo cikorka. Jiné upadly v zapomenutí, mezi nimi i „Spargelkaffée". Chřestová káva se neujala jistě proto, že nevyhovovala průmyslové výrobě. Přesto v Německu, zemi bez kolonií, se stále hledaly domácí suroviny náhradou za tzv. koloniální zboží. Mezi kávovinami se těšila chřestová semena výborné pověsti, a tak čteme v příručce z roku 1850 (von Bibra, Káva a její surogáty), že káva z nich je příjemnější chuti než z jiných náhražek, jako z řepy a čekanky, a že praženým chřestovým semenem se dá zlepšit také méně kvalitní zrnková káva. Nápoj z čerstvě pražených semen je prý poněkud olejnatý, avšak tato závada po několika dnech skladování mizí. V čerstvém stavu obsahuje totiž semeno 12 až 19% vysychavého oleje, který také při pražení vystupuje na povrch. Ještě před první světovou válkou píší němečtí výzkumníci, že tato surovina poskytuje ze všech náhražek nejchutnější kávu. Dokonce prý se v pravé zrnkové kávě nepozná, přidá-Ii se do ní až třetina chřestové kávy. Působí mírně močopudně a nadýmavě. První světová válka nedostatkem základních životních potřeb daleko předstihla Napoleonovu blokádu. Káva se připravovala z nejrůznějších surovin, od kořene pampelišky až po pivovarské kvasnice. Vařila se nejen ze semen chřestu, ale též z pražených chřestových lodyh. Stojí za zmínku, že chřest byl tehdy v Německu zkoumán i jako textilní surovina, ale došlo se k závěru, že zdřevnatělá vlákna chřestových stonků se hodí nanejvýš k výrobě košťat a kartáčů. „Sparega" znamená ve staroíránštině výhonek, prut, ratolest. Řekové měli pak pro tento pojem výraz „asparagos" a byli to oni, kdo začali tímto slovem označovat chřest. Od nich to slovo převzali Římané. Takové přejímání slov mezi národy není nic zvláštního. Podivili bychom se, kolik dnes užíváme slov např. původu babylónského nebo keltského. Při tom byli Řekové s Peršany po celé věky ve styku (bojovali s nimi u Thermopyl r. 480 př. n. l.), ostatně Peršané jsou také indoevropané. Poněvadž řeč se vyvíjí, také v latině se později z asparagusu stal isparagus, později sparagus a dokonce spargus. (Tak pokřtili kdysi Ivančice a říkáme Vančíce). Jak staletími latina odumírala a její dědictví přejímaly jiné jazyky, objevilo se v Itálii nejdříve slovo asparago, dnes se italsky řekne chřest sparagio (čti sparadžo). V italských nářečích má ještě nyní spoustu jmen. Tak v Lombardii sparg, v Benátsku sparezo, na Sicílii spařiču a mnoho jiných. Francouzština jako další románský jazyk, který má za základ latinu, si vytvořila slovo asperge (čti asperž). l toto slovo mělo svůj vývoj, a tak ve 13. století znělo sparge, ve 14. století esparge. Španělsky se řekne esparrago (esparraguero znamená pěstitel chřestu), portugalsky estarago. V němčině čteme od 15. století Sparger, Spargen, Sparges atd. Poprvé roku 1516 Spargel. V německých nářečích žije toto slovo v mnoha obměnách: v Holštýnsku Spars, Aspars. V okolí Vesery Sparjes, Spajes. Brunšvicko: Spargen. Ve Švýcarsku Spars, Sparsich. Také Angličané v hovorové řeči dělali se šparglem co mohli, a ze spisovného aspargur (čti asi jako esperagas) udělali sparow-grass. Česky to znamená vrabčí tráva, což si chřest vůbec nezaslouží. Také by se divila ta mírumilovná rostlina, kdyby věděla, že Anglosasové označují sloupové protitankové překážky slovem asparagus. Ostatní jazyky převzaly toto slovo po svém, a tak máme:
Do češtiny se dostalo lidové „špargl", jak píše náš etymolog prof. Machek, „skrz panské kuchyně". Při hledání jména pro chřest nebylo tedy u těchto jazyku mnoho vynalézavosti. V češtině máme však celou paletu zajímavých jmen, jak uvidíme později. Naopak zas není u nás chřest tak všeobecně znám a vepsán do podvědomí našeho lidu, aby se uplatnil v okřídlených rčeních nebo v lidové poezii, jako třeba jablko. To zase Francouzi říkají „aspegre montée (přerostlý chřest) dlouhému, vytáhlému člověku (čahoun, slonbidlo, jak praví slovník). Nebo Němci nazvali televizní věž v Berlíně „Telespargel“. Španělsky „mander a freir asparragos" znamená poslat někoho k čertu (doslova: poslat někoho smažit chřest). Tyto stránky čekají na další zdroje informací, a to i od jejich vážených čtenářů!!! |
stupňové pyramidě u Sakkary z dob 5. dynastie (2.560–2.420 př. n. l.). Z tamějších nástěnných maleb přinášíme vyobrazení staré čtyři a půl tisíce let. Třikrát převázané svazečky mají představovat chřest, to ostatní jsou fíky, melouny apod. Jiná malba z této pyramidy znázorňuje bílé chřestové výhonky se světle zelenými listovými šupinkami. Jedná se tedy o bělený chřest. Někteří badatelé pochybují o totožnosti chřestu mezi těmito památkami a považují tyto předměty za něco jiného, např. za telecí nožky. V některých odborných pojednáních se skutečně nebere ohled na zprávy o jeho pěstování ve starém Egyptě a počátek jeho kultury se klade do doby krátce před naším letopočtem. Původ řeckého slova asparagos se odvozuje od podobného staršího výrazu v jazyce staroíránském. Ob tato slova znamenala výhonek nebo ratolest. Tedy mladé vegetační vrcholy mnoha rostlin, které bylo možno jíst syrové. V dávných dobách měly tyto saláty mnohem větši význam v lidské výživě než dnes. Mezi mnoha rostlinami musel na sebe brzy upozornit chřest svou zvláštní chutí a svým působením na vyměšování moči, která po požití chřestu nápadně přijímá jeho aroma. Odtud je krůček ke zkušenosti s chřestem jako léčivou bylinou nebo k pověře o jeho léčivé moci. Tato nápadná rostlina neztratila pro člověka svůj význam ani v pozdějších dobách a zdědila nakonec to památné jméno Asparagos, totiž v krajině, kde rostl chřest divoce ve velkém množství, ve starém Řecku.